news


upcomin' exhibition

upcomin' exhibition

2017-2018

BADOKH, Praha, CZ; Galéria Dot, Bratislava, SK; Galéria HotDock, Bratislava, SK; Galerie PN, Praha; Galerie NoD, Praha, CZ

Salon Situace Ostrava 2017

Salon Situace Ostrava 2017

2017

Berlinskej model

Berlinskej model

2016

White pearl gallery

White pearl gallery

2016

Výstava, která nebude focena představuje tři výrazné a na první pohled velmi stylově odlišné malíře: reminiscentujícího Adama Štecha, tázajícího se Julia Reichela a experimentujícího Patrika Kriššáka. Štechova tvorba, známá svým odkazováním a interpretací uměleckých "-ismů" první poloviny 20. století, se nově obrací k narativům a formálním řešením posledních "velkých vyprávění" socialistické estetiky. Reichel vstupuje do prostoru galerie se sadou dobře položených otázek, tvrdých jako "minulo-týdenní" chléb, které problematizují nastavení globalizovaného a digitalizovaného světa umění: "co je to malba ve světě internetu?", "co je to výstava?", "co dnes v umění očekáváme?" jsou dotazy, které rezonují v jeho prostorové malířské instalaci. A konečně až "guerillová laboratoř" Kriššákova přichází pak s odtajňováním samotného "nástroje", který je či chce býti vlastní všem, kteří mají co říci: Kriššák zkoumá samotnou povahu znaku, respektive jazyka jakožto systému, jímž může býti něco vypověditelné, ale jiné zas nikoli. Výstava, která nebude focena je prvním projektem výstavního cyklu p-xxx, jehož smyslem je dávat prostor pro experimentální ověřování různých definic toho, co je dnes vnímáno jako autorství, jako originalita, vzor, inspirace či rovnou plagiát. Cyklus je koncipován vždy jako konfrontace tří malířů současné výtvarné scény, jejichž na první pohled zcela stylově a formálně se lišící tvorba dokáže ve vzájemném porovnání a vrstvení jejich výrazů artikulovat nově aktuální a standardní témata uměleckého provozu. Tématem Výstavy, která nebude focena je: recyklace.

Galerie Jelení

Galerie Jelení

2016

„Path“ může být cestou, dějištěm představ, kombinačních úvah, dráhou opisující neviditelné body, stezkou napomáhající spíše než objevování, přemístění k další možné cestě. „Path“ jako postava vyzývající ke komunikaci. „Path“ je zároveň jednou z posledních výstav, která se odehraje v prostoru galerie Jelení na Smíchově před stěhováním do nového prostoru. Jednou z variant, jak koncipovat tento projekt bylo reagovat na tuto skutečnost buď přímým odkazem, nebo gestem. Na místo ohlížení, se nakonec ukázala nosnější verze klasičtější, ač je pro Patrika Kriššáka právě tato cesta nejméně prověřená. V minulém roce umístil několik svých obrazů do rozměrných kokonů zavěšených ze stropu. Kokony se staly metaforou časově uzavřeného vývojového stádia právě vznikajícího díla. Díky své rozměrnosti se obrazy staly objekty architektonicky definující prostor. Po výstavách s výrazným instalačním řešením, na nichž Patrik zkoumal hranice malby a experimentálním způsobem zacházel s obrazem nebo jeho zavěšením, je současná výstava první čistě malířskou výstavou, na níž ukazuje své nejnovější práce. Společnou zůstala otázka obrazového rámu, tedy to co Brian O´Doherty nazývá mentální schránou, tento rám je navíc rozšířen o výstavní prostor galerie. Vystavená série obrazů vznikla technikou, kterou Patrik Kriššák rozvíjí už třetím rokem. Tzv. flašové obrazy vznikají v horizontální poloze překlopením lahve s barvou na papírový podklad – rychle až performativně gesticky. Téměř všechny nejnovější obrazy jsou malovány na vypnutém bílém papíře nebo plátně. Materiálovou čistotu Patrik dodržuje na menších i rozměrných obrazech, k jejich vzniku se odkazuje jen dvojice menších formátů umístěná na podlaze. Tahy reagují na právě využívanou barvu, která je čistá, pastelová popřípadě se více barev mísí přímo na obraze. Dlouhé linky s jasnými motivy střídají krátké tahy znakovitě znázorňující písmena abecedy nebo slova neobjeveného, tajného jazyka. Lehkost, rychlost a s tím spojená z pohybu vzešlá energie jsou hodnoty, jež Patrikovy obrazy činí osobitými a na první pohled rozpoznatelnými. Lucie Šmardová

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

2015

Patrik Kriššák vystudoval ateliér malby na Ostravské univerzitě u Daniela Balabána. Už od studia zkoumá médium malby a možnosti obrazu, tematicky se vztahuje k umění samotnému. Činí tak s lehkostí, odstupem a (sebe) ironií, která mu umožňuje vytvářet z obrazů prostorové instalace doplněné o (často nalezené) objekty, ready-made nebo živé předměty (rostliny). Uvádí-li (s potměšilým úsměvem), že základní jednotkou malby je tah štětce, ve stejný moment své tvrzení přesouvá na barvu a mystifikuje sám sebe i diváka. Jako „správný“ malíř maluje vedle abstraktních obrazů figurální „gaučák“, který obratem obklopí zářícími žárovkami, aby zproblematizoval automatické přijetí obrazu. Pro práci Patrika Kriššáka je typický experimentální přístup a hledání nové „vlastní“ techniky malby. Právě k té se dopracoval, když v loňském roce začal tvořit tzv. „flašové obrazy“. Na místo štětce používá láhev s namíchanou barvou, kterou překlopí na plátno nebo papír a přeneseně pokračuje v akční malbě, jak ji známe od padesátých let. Papírové kokony, do nichž ukrývá své obrazy, jsou metaforou časově uzavřeného vývojového stádia právě vznikajícího díla. Tím, kdo vstupuje do prostoru obrazu, není jen sám autor, ale i obraz sám. Z dvojrozměrného média se v instalaci stává prostorový objekt, který až architektonicky definuje.

Galerie Offformat

Galerie Offformat

2014

Když jsme před časem navštívili ateliér Patrika Kriššáka, představil nám nejprve instalaci sestávající se z kruhové zářivky a papírové role, jejíž samovolný vznik ho zaujal práve toho dne. Poté jsme se pohybovali členitým prostředím omšelé haly a probírali se obrazy, objekty a krabicemi různorodého materiálu, přičemž se někdy zdálo, že tato činnost je i pro samotného umělce radostným znovunalézáním. Přehlédnout jsme nemohli obrazy z jelení či srncí kůže, do jejichž srsti autorpomocí „depilace“ kreslil ženské siluety v intimních situacích nebo jednoduché symboly a tvary. Lze je interpretovat v různých rovinách: v samotné experimentální, stejně jako smyslově emoční – skrze ambivalentní pohyb mezi přitažlivou a ohrožující živocišností. Ženské figury jsou zároven odkazem na autorovu zkušenost s genderovou komunikacní bariérou, volba materiálu souvisí i s jeho někdejší prací - výrobou bubnů. Právě tento nepříliš příjemný zážitek může stát u kořenů šamansky vážného a zároveň ironického prohlášení: „Verím, že použitím tohoto materiálu napravím karmu ludstva kvôli smrti techto zvierat.“ Jiným opakovaně používaným materiálem je pryskyřice, do které zatavuje bežné předměty. Činí z nich tak cosi exkluzivního, nedosažitelného, podobného malým lidovým oltáříčkům. Tyto pryskyřicové objekty stejně jako některé obrazy pak doplňuje jednoduchými obvody a světelnými zdroji, přičemž elektřina je zde prezentována jako poněkud magický fenomén. Díky zářivkám obrazy expandují do prostoru, stávají se pluralitní asambláží, zároveň nás mohou upomenout na rané Flavinovy „ikony“. I zde má světlo především charakter aurického záření. Najít se tehdy nepodařilo pro autora důležitou Základní jednotku malby, miniaturní plátno s prostým tahem štětce. Můžeme v ní vidět „primární gesto“, koncentrát malířské tradice, spíše však kostku absurdního lega, pitvu malby. V tomto smyslu lze tento obrázek vnímat v kontextu historie ironických interpretací malířské exprese, připomenout můžeme například stylové komiksové přepisy Roye Lichtensteina. Tyto a další tvůrčí strategie nám ukazují, že mezi typické znaky Kriššákovy tvorby patří jisté nutkavé těkání mezi myšlenkami a prostředky, intuitivní orientace, stejně jako DIY přístupy, které rezonují ve formě i obsahu. Před divákem se pak zvláště při konfrontaci s poěetnějším celkem otevírá konzistentní a zároveň funkční model, nadaný energií bezprostřední tvořivosti, individuálnosti, který je přístupný mnoha interpretacím. Ondřej Navrátil

Galerie artatak

Galerie artatak

2014

Vytvářet z obrazů prostor znamená chovat se k nim jako k předmětům, stejně tak jsou-li na výstavě fyzicky přítomny věci-objekty, můžeme je stejně tak považovat za „obrazy“ vystupující z druhého prostoru do třetího. Výstava přesní dávka je plynulým pokračováním předešlých prací Patrika Kriššáka. Oproti minulým instalacím, v nichž více pracoval s ready-made či s elektrickými obvody plnými světel se výrazněji uplatňuje téma prostoru. Výsledkem je výstava, kde se obraz stává předmětem postavený na roveň předmětu, který sám zobrazuje. Do prostoru se tak dostává nejen rám obrazu, ale i malířské gesto. Na první pohled se může zdát, že obrazy Patrika Kriššáka vznikly jedním tahem. Během performance na plátně, jejíž pozůstatky v podobě květin a podstavce na výstavě zůstaly. Jednobarevný tah má jistou linku a intenzitu. Situace je však trochu komplikovanější. Na místo plátna nacházíme papír, na místo tahu štětce otisk tuby a z atmosféry ostravské performance zůstala jen snaha po aktivní komunikaci s divákem. Společně s autorovou potřebou zpochybnit médium malby a prozkoumat nástěnný obraz se v instalaci dostáváme do specifického prostoru – interiéru, který tvoří papírový kokon, obrazový roh a živé květiny. Každá z věcí má svůj vlastní, dlouhý a prožitý příběh a přesné místo, ve kterém je zasazena. Dáme-li si práci můžeme z vystavených formátů vyčíst proces tvorby, kterým autor prošel než našel adekvátní techniku, která byla použita na velké obrazy květin, portrétu či lebky. V malých formátech se jedná o zkoušky barevnosti a konzistence barvy, kterou nanáší přímo z barevné tuby. Předmětnost obrazu a předměty v něm jsou na výstavě Patrika Kriššáka hlavním tématem, které se násobí ve vystavených objektech.

Galerie Lauby

Galerie Lauby

2014

Ten pocit asi znáte. Vstoupíte do místnosti a říkáte si, že je v ní něco jinak než když jste ji posledně opouštěli. Uniká vám ale co přesně. Snad je to jiný vzor záclon, snad jsou to jinak uspořádané předměty na polici, nebo je to ohrnutý lem koberce či snad hrníček s nedopitým čajem na místě, kam byste jej podle vašeho přesvědčení nikdy nedali. Ten stav nemusí mít – a zpravidla ani nemá – reálnou příčinu, přesto se vaše smysly na určitou dobu vybičují a s krajní ostražitostí zkoumají okolní svět. A odtud je pak už jen krůček k tomu, aby vaši mysl ovládlo cosi jako zdání intuitivně pociťované významovosti, jakési epifanie – zjevení, že se za obyčejnými předměty může skrývat více, než je na první pohled zřejmé. Je to třeba jen krátký záblesk, jeho intenzita ale jakoby vzdorovala racionálním soudům. Vidět a interpretovat svět jinak, než se nám doposud jevil, je přirozeně také jednou z tradičních úloh umění. V tom současném lze registrovat i strategie, které se o to pokoušejí právě tím, že uměle navozují výše popsanou situaci v místnosti, kde „něco nehraje“. V domácím prostředí je to vlastně jeden z nejvýraznějších proudů posledních dvaceti let. Ve svých „nenápadných tendencích“ jdou ale autoři někdy tak daleko, že lidé mohou kolem jejich „vizuálních pastí“ procházet prakticky zcela bez povšimnutí. Znamená to tedy, že podobně jako v minulosti, kdy byl pohled na některá umělecká díla dopřán jen vybraným členům společnosti, jsou i ta současná určena pouze pro oči vyvolených. Na rozdíl od historie nám v tom dnes ale nebrání žádné objektivní důvody, nýbrž jen naše pozornost. Dívat se totiž ještě nutně neznamená vidět a jen málokdo je bez zjevné odměny ochoten vyvinout téměř detektivní úsilí, které je k odhalení uměleckého díla tohoto založení nutné. I proto zůstávají názory na současné umění tak rozštěpené. Pro někoho banalita, pro jiného katapult do jiných světů. Podobně to bude i s výstavou Patrika Kriššáka. Prostor podloubí ostravského muzea fakticky nedoznal změn, je stále týž jako předtím. Navíc, jeho prázdnota je jiného druhu než u prázdných místností Roberta Barryho, Piera Manzoniho či Yvese Kleina. Tady je totiž – na rozdíl od běžných galerií – přirozená. Inverzní barevnost prostoru ale nakonec přece jen indikuje, že tu někdo byl a dal si tu práci, aby do myslí kolemjdoucích zasel sémě pochybnosti a zaměstnal je úvahami, co se zde od posledně změnilo. Tomáš Knoflíček

Kukačka - umění ve veřejném prostoru

Kukačka - umění ve veřejném prostoru

2014

Galerie 35m2

Galerie 35m2

2013

Dárky Výstava Dárky, kterou Patrik Kriššák koncipoval pro Galerii 35M2, představuje několik jakoby dočasných a spontánních studií na téma malba, její možnosti materiality, viditelnosti nebo její schopnosti definovat prostor. Objevují se zde některé autorem oblíbené prvky jako elektrický obvod, černobílý perspektivní rastr či ready made. Precizní instalace vytvořená z lapidárních forem upozorňuje na samotný akt tvorby. Akt v tomto případě nemusí souviset s krásou řemesla nebo s logikou, ale spíše podléhá podobné zákonitosti, jaké například praktická magie. Tedy především zákonům podobnosti a doteku. První pravidlo autora povzbuzuje k dosažení cíle skrze mimesis nebo imitaci, kdy se skrze podobné vytváří podobné, jako například v obrazech s názvem Zahrada nebo v kresbě z cyklu Hvězdárna. Z druhého zákonu se vyvozuje nutnost kontaktu s osobou, jak napovídá samotný název výstavy, skrze předmět. Toužebně například prostřednictvím opatrovaného rodinného hrnku, několikrát použitého malířského podrámu pietně umístěného na polici. Tyto předměty mohou skrývat ochrannou sílu, která na majitele obvykle působí svoji materiálností - tedy výhradně dotykem. Patrik Kriššák má sklony k jisté obřadnosti. Organickou součást jeho instalací často tvoří závěsné jednotky s povahou kultovních předmětů nebo domácích oltářů. Navíc důkladnost s jakou pokaždé hledá v prostoru to správné místo pro jakýkoliv předmět se zdá být až přepjatá. V pracovně a v galerijních instalacích Patrika Kriššáka narazíte na samozřejmosti v podobě klasického i alternativního materiálu, objektu, kresby, několikrát rozmalovaného a odloženého obrazu, jednoduchých elektrických obvodů nebo prostě jiných stop časově náročných činností. Klíčovým materiálem Patrika Kriššáka zůstávají delší dobu ready mades, použité nebo nepotřebné věci. Přitahuje jej pouze to, co se jeví jako bezpečné místo pro uložení nebo zachování vnitřní krásy. Odpad nikde nehledá, vytváří jej zčásti mimoděk sám, například jako vedlejší produkt své řemeslné a výstavní aktivity. Životodárné smetí bujně roste vedle něj jako kdykoliv přístupný polotovar, organický a čím dál tím víc soběstačný nános. Všechno to nahromaděné a oživované sice v různé míře souvisí s klasickým závěsným obrazem, ale Kriššákův duch nepokojně a těkavě prostupuje neohraničeným teritoriem reality. Přibližně definovat řemeslnou a intelektuální roli tohoto autora je proto možné jen s rizikem. Proniknout k principům jeho uměleckého myšlení není jednoduché. Jeho systém se jako hustá asociativní síť souvislostí neustále proměňuje, řečeno doslova a bez patosu v každém okamžiku, zároveň se záměrně uzavírá nebo se převrací její hierarchický smysl, a proto vyžaduje velmi trpělivé čtení.

Gelerie Entrance, Praha

Gelerie Entrance, Praha

6.9-23.9. 2012

Patrik Kriššák je jedním ze zajímavých mladých malířů, který ve své práci zkoumá přesahy malby. Pracuje s kombinací různých materiálů, třetím rozměrem obrazu a neobvyklými způsoby instalace. Je to bezprostřední typ tvůrce, který ve své práci tematizuje paměť a vztah nových médií ke klasickým. Pro galerii Entrance připravil specifickou instalaci prací, které takto prezentované prozatím nebyly k vidění. \ Patrik Kriššák je čerstvým absolventem FU OU v Ostravě. Výstava bude uvedena autorem přednáškou ze série ENTRANCE TALKS, v níž mladí umělci představují sebe a svoji tvorbu v přímé konfrontaci se svou aktuální výstavou. Přednášky jsou pořádány před každou vernisáží. Součástí každé prezentace jsou audiovizuální ukázky prací, popřípadě další, doprovodné akce. Na závěr je ponechán prostor pro diskusi s autorem. “Názov Hodge podge (všehochuť) som zvolil kvôli jeho všeobecnému významu. Tvorí pre mňa akýsi mantinel, ktorý sa začína všetkým a všetkým aj končí. Budem sa samozrejme pohybovať v rámci svojej tvorby, takže v tomto projekte bude obsiahnuté všetko z mojej doterajšej vizuálnej skrumáže, ktorej základom je maľba. Môj tvorivý proces je charakteristický intuitívnosťou ako aj určitou ambivalenciou, resp. ju samotnú obsahuje. Proces sa skladá najmenej z dvoch častí: prvá časť sa odohráva v ateliéry, pri tzv. skutočných, alebo hmotných prejavoch, a druhá v galérii, kde je proces nehmotný. Tu, ako ďaľší stupeň vývoja tvorby, dochádza k vlastnému sebapopretiu, kedy zistím, že obraz, ktorý som vytvoril v ateliéry, sa v danej galérii nemôže objaviť na stene, ale je pohodený kdesi v rohu, na prvý pohľad neúctivo, pre mňa však vzácne. Občas ho musím pred divákom schovať. Tento akt hrania sa s obrazom vychádza z pocitu, že divák nieje lenivým chodcom, ale vnímavým a hravým pozorovateľom. Tento text naznačuje, že výstava nebude mať jednotnú líniu, ale bude (snáď) obsahovať buď diela, ktoré ešte odprezentované neboli, inštalácie alebo prostredia, ktoré vzniknú priamo v interakcii s daným priestorom galérie.”

Galerie NoD, Praha

Galerie NoD, Praha

Od 16. do 21. října 2012, Za desať dvanásť

Patrik Kriššák patří k mladé generaci, ale už si utvořil vlastní názor, který se s novými zkušenostmi přirozeně vyvíjí. Na jeho tvorbu má jistě vliv prostředí východních Tater, v jejichž podhůří vyrůstal. Mohl neustále pozorovat, vnímat a zažívat tuto mimořádně působivou krajinu v nejrůznějších denních i ročních dobách za rozdílného osvětlení a výrazně se proměňující atmosféry. Později ho zasáhlo i zcela rozdílné prostředí Ostravy, kde studoval, kde poznal zcela odlišný svět s typickou průmyslovou architekturou, která už inspirovala tolik umělců. Nyní přesídlil do Prahy, pro kterou je tak typické prolínání různých vlivů, z něhož se však často vyklube zcela originální ztvárnění představ. Patrika Kriššáka zajímá skutečnost v různých rovinách, sleduje ji z rozdílných pohledů. Někdy jde o pouhé detaily, které získají úplně jiný význam, když se vyjmou z původních souvislostí nebo když k nim třeba každodenním užíváním získáme určité pouto. Nebo na nich dokonce můžeme do jisté míry získat závislost, kterou si uvědomíme, až když je ztratíme. Potom je musíme rychle nahradit obdobnými předměty, abychom mohli bez potíží žít dosavadním způsobem života a aby se nezpřetrhaly naše ustálené vazby. Někdy však naopak může být dobré, když se zpřetrhají, takže porušíme klišé, které by nás mohlo ovládnout. Jak už jsem napsal, Patrik Kriššák dokáže velmi citlivě reagovat na své prostředí. Někdy ho zaujme motiv, kterého si všimne hlavně proto, že se už stejně rodil v jeho představách, že souzněl s jeho budoucími obrazy. Tak někdy zahlédne prvek, které je snad na první pohled nezajímavý, ale přitom odpovídá imaginárním architekturám, k nimž malíř směřuje. Jde často jen o křehké zásahy, které skoro ani nejsou v přírodě vidět, ale stejně určitým způsobem mění její strukturu. Třeba jen pouhým předělením, které má jen čistě praktický důvod. Jindy spatří všední stavbu, která jakoby vystopila z jeho obrazu a stane se posledním podnětem k jeho namalování. V posledních dvou letech vytváří Patrik Kriššák obrazy – objekty ze srnčích nebo jeleních kožešin, které připomínají, jak někdy dost drsně zacházíme se zvířaty, jak je pro sebe bezohledně využíváme. Sám říká, že se jim převtělením srnčí kůže do lidských figur nebo jemných a přitom jasných symbolů tímto způsobem vlastně omlouvá. Tyto obrazy odkazují nejen k tradičním prvkům od nepaměti spojeným s civilizací, ale i k nekonečným, pravidelně či nepravidelně se opakujícím procesům probíhajícím ve vesmíru. Patrik Kriššák přemítá nad nedokonalostí lidského myšlení, různých procesů a nakonec i techniky, při jejímž použití musíme vždycky počítat s chybou. A ta se někdy stává přínosem, protože může porušit ustálený řád. Přináší napětí tím, jak často nečekaně a nepředpokládaně mění původní vztahy, jak po opakovaném procesu vzniká úplně jiný obraz. Autorova tvorba má svůj řád, který však není spoutaný neměnnými pravidly, má možnost dalšího vývoje, zůstává v něm prostor pro nové podněty. Důlžitou součástí jeho přístupu je intuice, s níž zkoumá okolní svět, s níž koriguje vlastní představy a vybírá z nich ty, které mu pak otevírají další cesty a odkrývají nové obzory. Jiří Machalický

WE/OUI

WE/OUI

2012

Flâneur-Revisited Když Charles Baudelaire uvedl do literárního světa postavu flâneura nepočítal pravděpodobně ani on sám s tím, že by tato figurka – odkudsi z pařížského předměstí – mohla na tak dlouhou dobu fungovat jako příměr pro určitý druh uměleckého přístupu. Metafora umělce, jenž dokáže všedním až banálním předmětům, o které nikdo nestojí, propůjčit přitažlivost a zajistit jim tak de facto druhý život, se ale ani dnes zcela nepřežila. Samozřejmě, že v současnosti už nejde v první řadě o to odhalit v těchto věcech skrytou krásu (nejde o to kolikrát ani v druhé řadě), schopnost poukázat na význam něčeho, vůči čemu jsme zůstávali slepí, se ale cení i dnes. Konečně celé 20. století mýtus umělce-flâneura vydatně přiživovalo a už dávno se v této souvislosti nedovoláváme jen Baudelaira, ale i Waltera Benjamina, Georgese Didi-Hubermana či Nassima Nicholase Taleba. Tento přístup se vlastně ve výtvarném umění natolik zabydlel, že je už tak trochu otřepané na něj znovu upozorňovat. V případě Patrika Kriššáka je ale nutkání silnější, neboť jeho postoj k tvorbě je v podstatě naplněním experimentu, který postava flâneura ztělesňuje. Kriššák nepatří k tvůrcům, kteří by úzkostlivě respektovali předem vytvořený systém, a už vůbec nemá potřebu těsněji vymezit své teritorium. Jeho zájem je spíše těkavý, založený na intuici, s jejíž pomocí se chápe podnětů, které pak svobodně mixuje do mozaiky asociativních vztahů. Jeho obrazy a objekty proto nelze nahlížet jako solitéry, nýbrž třeba jako listy z deníku, do kterého si ukládá fragmenty žité reality. Jde o příběh bez hierarchie, a protože je síť Kriššákových mentálních pochodů někdy docela spletitá, vykazuje tak trochu prvky hermetismu. Jeho díla vlastně jako jakési stimuly osobní paměti rámují Kriššákův život, přičemž jejich komemorativní funkce je někdy dokonce tak silná, že o nich lze v nadsázce hovořit jako o pomnících. Zřetelně se to projevuje například u minisérie obrazů zachycující předměty denní potřeby, které autor nevratně ztratil. Pochází z ní třeba obraz fotoaparátu, jehož rám je vybaven zářivě červenými křídly, za něž by se nemuselo stydět ani barokní putto. Samotný obraz je pak téměř monochromní, provedený subtilní šrafurou, což v kombinaci s přísnou frontalitou záběru vede k poněkud zvláštnímu napětí mezi ikonickým a technickým zpodobněním. Zmíněná šrafura, zpravidla prováděná za pomoci pravítka a šablon, se v každém případě na delší dobu stane nedílnou součástí většiny Kriššákových obrazů. Důvody k tomuto kroku jsou pravděpodobně opět spíše podvědomé, nicméně pracnost a zdlouhavost této techniky zřejmě koresponduje s autorovou potřebou věnovat práci adekvátní penzum času, aniž by se však vystavoval svodům na odiv stavěné řemeslné ekvilibristiky. Její význam jde ale jistě i za hranice volby adekvátního formálního jazyka. V jejím pravidelném rastru se totiž vlastně zračí také touha podmanit si nějakým způsobem daný motiv a prostřednictvím tohoto více či méně unifikovaného procesu jej učinit součástí širšího celku. Jinými slovy, tato technika sice dovoluje rozpoznat konkrétní motiv, současně jej ale nevratně dekonstruuje a vytrhuje ze světa, odkud byl převzat. Uplatňování tohoto tak trochu magického procesu Kriššák postupně rozšiřoval i na další náměty, přičemž tak jak se rozšiřovalo jeho zorné pole, měnila se i celková perspektiva, takže i když ho zprvu aplikoval spíše na komorní motivy, nakonec se mu musela podrobit i městská krajina s jejími ulicemi, výlohami či architekturou. Po určité době však přeci jen začíná tento malířský proces jevit známky vyčerpanosti. Kriššák jej proto dále inovuje a v jakémsi sebeparazitujícím gestu tento způsob malby svěří dnes už vpravdě „vintageové“ technologii jehličkové tiskárny. Tou nechá během celodenní performance prohnat všechny šrafované malby a vyjeví tak předem tušenou skutečnost, že v hustých paralelních liniích tisku, charakteristických pro tento typ rozmnožovacího zařízení, je už vlastně předem implikován hlavní výrazový prostředek těchto obrazů. Technologické limity jehličkové tiskárny navíc způsobují, že se vygenerované obrazy svému vzoru blíží jenom volně, a že každá kopie je vlastně originál. Průvodní drásavý zvuk „porodních bolestí“, jakož i časová náročnost, pak jakoby jenom stvrzovaly, že jde o proces v mnoha aspektech obtížnější než samo malování, které mu předcházelo. Někdy v této době Kriššák také vytváří svoje první jednoduché elektrické obvody. Ty se záhy stanou integrální částí řady jeho objektů, přičemž způsob, jakým elektřinu využívá, má v sobě opět cosi vědomě zastaralého či dokonce archaického. Tato elektrická zařízení, jejichž funkce není běžnými měřítky jasně postižitelná, na jednu stranu prozrazují autorovu radost z prosté manuální činnosti v intencích filozofie DIY, současně však vykazují i prvky jakési naivní magičnosti, kterou byl elektrický proud nadán v době, kdy si teprve začínal osobovat místo v našem světě. Elektřina má vlastně v Kriššákově pojetí statut animátora, propůjčuje objektům vnitřní auru a ty pak dílem působí jako kultovní předměty či lidové oltáříky, které známe třeba z venkovských kostelů v jižní Evropě či Latinské Americe. I u nich se snoubí popkultura s posvátným, namísto světců je však Kriššákem do svitu „elektrických svící“ postavena všednost. Jednou je to porcelánový talíř s fotografií obličeje neurčitých rysů, podruhé láhev piva či abstraktní kresbička. Aby přetrvaly, jsou nakonec tyto vzorky každodennosti zakonzervovány do pryskyřice, takže tak trochu připomínají hmyz uvězněný v kapce jantaru. Tím pak mimoděčně vyvstává i další rovina čtení. Jantar, který je vlastně mineralizovanou pryskyřicí, se totiž řecky řekne ήλεκτρον (élektron), přičemž etymologický původ slova elektřina se opírá právě o specifickou vlastnost jantaru, jenž během tření povrchu vlněnou látkou vytváří záporný náboj statické elektřiny. Především v posledních dvou letech se u Kriššáka můžeme také setkat s užitím kožešiny. U menších objektů je to zpravidla srnčí kůže, u větších měřítek jelenice. Ve své podstatě je i tento materiál tradičně spjat s ochranou či přechováváním. Její nejčastější využití tak vlastně nemá daleko k tomu, k čemu je využívána pryskyřice. I tady jde de facto o konzervant, jenž lidstvo provází od jeho počátků. Na rozdíl od transparentní pryskyřice ale kožešina jenom stěží propouští světlo. Věc, kterou chrání, proto ukrývá i před našimi zraky. Zatímco tak schránka předchozích objektů umocňovala vizuální přitažlivost zalitých objektů a vyzývala k jejich zevrubnému prozkoumání, ty kožešinové si zachovávají tajemství a vybízejí spíše k introspekci. Na počátku této řady stojí objekty-obrazy, jejichž vizuální stránka je velice lapidární. Ať už jde o „Srdce“ či „Zatmění měsíce“, pokaždé jde o prostou, znaku podobnou strukturu, která jakoby chtěla v divákovi probouzet spíše potřebu taktilní zkušenosti. Může jej vlastně směřovat i k úvahám, že se dopustí čehosi nepatřičného či dokonce zcela zapovězeného. Působí-li proto předchozí objekty z pryskyřice jako kultovní předměty, tady jde spíše o zpodobnění tabu. Asi nejvýmluvněji to ilustruje jedna z prozatím největších realizací v tomto médiu nazvaná „Chlupatá deka“. V životní velikosti podaná silueta ženy je ve srovnání se staršími kožešinovými objekty formálně propracovanější, není to ale jenom archetypální materiál, co tomuto dílu propůjčuje cosi živočišného. Zdůrazněná tělesnost, včetně pohlavních znaků, nás znovu jakoby upozorňovala na přípustnou mez intimity, jejíž mimoděčné překročení z nás činí voyera (nebo fetišistu?). Objekt má samozřejmě i tak trochu komický rozměr což naznačuje i zvolený název – chlupatá deka jako personifikace váznoucího rozhovoru. Prvotním impulsem byla totiž pro Kriššáka právě určitá komunikační bariéra mezi ním a ženami. Tento „vtípek“ má ale zjevně i hlubší rovinu vztahující se k autorovu podvědomí. Zatímco cyklus kožešinových obrazů-objektů vyznívá jako vědomě ambivalentní a neposkytuje jednoznačný klíč k určení toho, zdali jde o vážně míněný exkurz či ironickou subverzivní hru, u realizací jako je „Kresba podle modelu“ se již autor výrazněji přiklání k druhému z interpretačních modelů. I v tomto případě Kriššák zkoumá hranici intimity, pracuje tady ale s indexem, tedy něčím, čím se začali v moderním umění výrazněji zabývat dadaisté. Instalace sestává z dvoulůžkové matrace pokryté rozměrnou skvrnou, jejíž tvar i umístění přivádějí pozorovatele k úvahám o jejím původu. Před ní je dole na podlaze položena kresba, kterou Kriššák vytvořil podle připomínané skvrny. Je v tuto chvíli vedlejší jak úspěšně si v daném počínání vedl, tedy jak věrně skvrnu zachytil, důležitější je, že tímto aktem de facto převrací dadaistický koncept náhody a navrací jej symbolicky do lůna akademismu. Vertikální poloha matrace, balicí papír či kresba uhlem se tady vlastně stávají rekvizitami v Kriššákově hře, jejímž cílem je mimo jiné vyvolat diskusi o současném statutu malby (nikoli jen mimetické) a umění obecně. Týmž směrem se pak vydává například obrazem „Základní jednotka malby“ či objektem „Základ betonářů“. I tentokrát pracuje s indexem a především první dílo, navzdory jeho skromným rozměrům, představuje jakési symbolické shrnutí vývoje malířství za posledních 100 let. Svojí vizuální stránkou vlastně dílem odkazuje k Rauschenbergově a Cageově „Stopě automobilové pneumatiky“, kodifikací něčeho tak proměnlivého a efemérního jako je prostý tah štětcem má ale blíže k Lichtensteinovým plastikám ironicky glosujícím poválečnou abstrakci v malbě prostřednictvím petrifikovaného malířského gesta. Jestliže měla kdysi perspektiva za úkol umělecké dílo sjednotit a karteziánský důraz na myslící subjekt popřít heterogenní, roztříštěnou zkušenost, u Kriššáka tomu tak není. Obojí sice občas používá, ale jeho racio je stále silně konfrontováno intuicí a je tak vlastně chodícím důkazem Leibnizovy teze, že nárok na pravdu nemají jen jasné a zřetelné, nýbrž i zmatené myšlenky. Leibnizovo „nevím-přesně-co“ nám tak může být návodem i pro výklad Kriššákovy tvorby samotné. Nevím přesně, co a nevím přesně, jak, ale funguje to. Tomáš Knoflíček